Nevím, jak zjistili, že je potřebuju.

Ale jsou si tím poměrně jistí.

Nabízejí své služby koučům, terapeutům, psychologům a vůbec lidem, kteří fungují podobně jako my.

A protože jsem zvědavý člověk, udělal jsem chybu.

Podíval jsem se na to.

Zajímalo mě, jak to vlastně dělají.

A začala na mě vyskakovat čísla.

Vyděláváte jen 50 000 měsíčně?

Můžete vydělávat 100 000.

Proč ne 200 000?

300 000?

A samozřejmě reference.

Příběhy lidí, kteří ještě nedávno vydělávali nějakou úplně obyčejnou částku a potom objevili ten správný systém.

Mezi nimi psychologové.

Terapeuti.

Koučové.

Lidé, kteří dělají v zásadě totéž co my.

A najednou tam svítilo:

1 000 000 Kč.

Měsíčně.

To už člověka zaujme.

I když nechce.

Milion je totiž milion.

A tak jsem začal přemýšlet, co dělají jinak.

Jak prodávají.

Co prodávají.

Kolik mají klientů.

Jak nastavili ceny.

Jaké mají produkty.

Jak funguje jejich marketing.

A někde během toho mi došlo, že vlastně řeším úplně špatnou otázku.

Ptám se:

Jak vydělat víc?

Aniž bych předtím odpověděl na mnohem jednodušší:

Kolik je dost?

A zjistil jsem, že nevím.

Co vlastně znamená dost pro terapeuta?

Šedesát klientů za měsíc?

Dvacet?

Sto?

Pět set?

Je dost 50 000 korun?

100 000?

300 000?

Milion?

A co se přesně stane, když se ze sta tisíc stane milion?

Je člověk desetkrát spokojenější?

Má desetkrát lepší manželství?

Desetkrát víc času?

Spí desetkrát lépe?

Nebo má jen větší číslo?

Čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím podivnější mi připadala jedna věc.

Skoro všude jsem našel odpověď na otázku, jak mít víc.

Ale skoro nikde na otázku, kdy už mám dost.

Přitom bez ní je celý ten závod poněkud zvláštní.

Když nevím, kde je cíl, můžu běžet celý život.

A pokaždé, když někam doběhnu, někdo mi ukáže člověka, který je ještě o kus dál.

Vyděláváte padesát?

Můžete sto.

Vyděláváte sto?

Můžete tři sta.

Tři sta?

Podívejte se na Petra.

Petr dělá milion.

Nevím, kdo je Petr.

Ale začíná mě prudit.

Ne proto, že vydělává milion.

Klidně ať vydělává dva.

Problém je, že najednou začnu přemýšlet, jestli bych ho neměl vydělávat taky.

Sto tisíc korun si ještě dokážu nějak představit.

Za sto tisíc si můžu koupit auto.

Dobře.

Za milion si můžu koupit lepší auto.

Taky dobře.

Jenže potom začíná ta část, která mi nějak nevychází.

Pokud bych kvůli tomu milionu musel desetkrát zvýšit svůj výkon, potřebuju opravdu desetkrát lepší auto?

A existuje vůbec desetkrát lepší auto?

Pojede mě desetkrát lépe odvézt děti do školy?

Budu se v něm desetkrát méně rozčilovat, že zase nestíháme?

Asi ne.

A pak je tu ještě něco.

Když vidím člověka, který vydělává milion měsíčně, část mé hlavy automaticky předpokládá, že něco umí lépe než já.

Možná je chytřejší.

Schopnější.

Pracovitější.

Možná něco pochopil.

Na něco přišel.

A možná ano.

Jenže na co přesně?

Možná je skutečně desetkrát lepší terapeut.

Ale možná je jen desetkrát lepší v prodeji terapie.

A to jsou dvě úplně jiné disciplíny.

Člověk může být skvělý psycholog a mizerný obchodník.

A může být skvělý obchodník a úplně průměrný psycholog.

Peníze samy o sobě nám o tom neřeknou vůbec nic.

Čím déle jsem jejich nabídky četl, tím víc jsem začínal chápat, v čem spočívá ten trik.

Pokud chcete vydělávat víc, nesmíte svůj příjem vázat na svůj čas.

To dává ekonomicky perfektní smysl.

Hodina má šedesát minut.

Já mám jenom jeden zadek, kterým můžu sedět v jednom křesle.

A proti mně může sedět jeden člověk.

To se škáluje dost blbě.

Takže je potřeba přestat prodávat hodinu.

Napište e-book.

Vytvořte online kurz.

Udělejte seminář.

Webinář.

Přednášku.

Program.

Místo jednoho člověka jich může poslouchat sto.

Místo jednoho klienta si může e-book koupit tisíc lidí.

Knížka stojí pět set korun.

Tisíc lidí.

Půl milionu.

A nemusíte kvůli tomu odpracovat tisíc hodin.

Matematicky je to nádherné.

A já proti té matematice vlastně nic nemám.

Jenže mi tam začal překážet jeden poměrně nepraktický detail.

Psychoterapie.

Protože já jsem si vždycky myslel, že terapie je něco, co vzniká mezi dvěma lidmi.

Ne že jeden něco ví a druhému to předá.

Ale že se potkají.

Člověk a člověk.

Možná trochu pateticky:

duše a duše.

Jeden něco řekne.

Druhý to slyší.

Ale neuslyší jen slova.

Všimne si, že člověk při jedné větě sklopil oči.

Že se zasmál přesně ve chvíli, kdy mluvil o něčem, co vůbec nebylo směšné.

Že na otázku neodpověděl.

Že se naštval.

Že ztichl.

A podle toho se něco stane.

Nebo taky nestane.

Možná budeme deset minut mlčet.

Zkuste dát deset minut ticha do e-booku.

To bude hodně prázdných stránek.

A tady jsem se v celé té úžasné matematice začal ztrácet.

Protože jestli je podstatou terapie individuální setkání, co přesně škálujeme?

Když místo jednoho člověka sedí přede mnou sto lidí, mluvím ještě k člověku?

Nebo už mluvím k publiku?

A když napíšu knihu a přečte si ji tisíc lidí, kdo si tam vlastně povídá s kým?

Já přece nevím, kdo ji právě drží.

Nevím, co se mu stalo.

Nevím, u které věty se zastavil.

Nevím, jestli se směje.

Nevím, jestli ho něco zasáhlo.

Nevím, jestli právě potřebuje pokračovat.

Nebo knihu zavřít.

Duše přece není škálovatelná.

Nemůžu vzít něco, co vzniká mezi dvěma konkrétními lidmi, zmáčknout CTRL+C, CTRL+V a rozeslat to tisíci lidem.

A přesto právě teď píšu knihu.

Takže je docela možné, že jsem se do vlastní otázky chytil.

Protože pokud tohle jednou někdo čte, sedím tu já, někdy úplně jindy a někde úplně jinde.

A někde na druhé straně je člověk, kterého vůbec neznám.

A přesto se mezi námi možná něco děje.

Ne terapie.

To bych si netroufl tvrdit.

Ale možná setkání.

Já něco řeknu.

A potom už nemám kontrolu nad tím, co se stane.

Možná se čtenář zasměje.

Možná si vzpomene na svého otce.

Možná na svoje děti.

Možná ho napadne něco, co mě při psaní vůbec nenapadlo.

A možná knihu odloží a řekne si, že ten člověk je debil.

I to je vztah.

Poněkud jednostranný, ale vztah.

A tady se mi začíná rozpadat jednoduché dělení na dobrou individuální terapii a špatné masové produkty.

Možná totiž není problém v tom, kolika lidem mluvím.

Možná je problém v tom, z jakého místa k nim mluvím.

Můžu sedět proti jedinému člověku a vůbec ho nevidět.

Můžu mu mechanicky dávat rady, které dávám všem.

A můžu napsat jednu jedinou větu do knihy, u které se člověk o dva roky později zastaví, protože má pocit, že byla napsaná přesně pro něj.

Možná se dokonce může stát něco mnohem podstatnějšího.

Že si člověk při čtení jedné knihy nebo během jedné přednášky najednou uvědomí, že posledních pět let dělá něco, co vlastně vůbec dělat nechce.

Že někam šel.

Potom ještě o kus dál.

A ještě dál.

Až se jednoho dne rozhlédl a zjistil, že vůbec netuší, proč tam je.

Možná právě tohle může kniha udělat.

Neříct člověku, kam má jít.

Ale na chvíli ho zastavit.

A položit mu otázku:

Kam vlastně jdeš?

A v tu chvíli jsem se zase vrátil k tomu původnímu slovu.

Dost.

Protože možná problém není milion korun.

Problém není ani sto tisíc.

A vlastně ani padesát.

Problém začíná ve chvíli, kdy se změní význam slova dost, aniž si toho všimneme.

Na začátku mohlo „dost“ znamenat:

Mám kde bydlet.

Uživím rodinu.

Dělám práci, která mi dává smysl.

Mám čas na děti.

Mám čas na ženu.

Mám čas někdy nedělat vůbec nic.

A potom se někde cestou „dost“ změní.

Dost je sto tisíc.

Pak dvě stě.

Pak milion.

Dost je plný kalendář.

Dost je větší praxe.

Dost je víc klientů.

Dost je větší dosah.

Dost je další produkt.

A nejpodivnější je, že člověk nemusí vůbec zaznamenat okamžik, kdy se to stalo.

Pořád má pocit, že jde za svým cílem.

Jen už dávno jde za cílem někoho jiného.

A tady mi začíná být Jung zase nepříjemně užitečný.

Protože individuace přece není cesta k tomu, abych ze sebe dostal maximum.

Je to cesta k tomu, abych postupně zjistil, co je skutečně moje.

A to není totéž.

Možná ze sebe dokážu vybudovat velmi úspěšného podnikatele.

Možná dokážu vytvořit terapeutické centrum.

Zaměstnat dvacet lidí.

Prodávat kurzy.

Dělat semináře pro stovky lidí.

Možná bych v tom byl dokonce dobrý.

Ale z toho ještě vůbec neplyne, že je to můj život.

A to je na tom možná nejzákeřnější.

Člověk se nemusí ztratit jen tím, že selže.

Může se ztratit také tím, že je velmi úspěšný v něčem, co nikdy nechtěl dělat.

Možná tedy otázka „kolik je dost?“ nakonec vůbec není otázkou na peníze.

Možná je to otázka na hranici.

Na okamžik, kdy ještě žiju svůj život, a na okamžik, kdy už jen velmi efektivně plním představu o tom, jak by úspěšný život měl vypadat.

A možná proto je tak těžké na ni odpovědět.

Protože žádná univerzální částka neexistuje.

Pro někoho je málo padesát tisíc.

Pro jiného je dost třicet.

Někdo chce firmu se stovkou zaměstnanců a je v ní šťastný.

Jiný chce dopoledne tři klienty a odpoledne sázet strom.

Ani jedno není správně.

Průser začíná možná až tehdy, když ten druhý začne budovat firmu se stovkou zaměstnanců, protože mu někdo vysvětlil, že sázet strom je nevyužitá kapacita.

A tak jsem nakonec na otázku, kolik je dost, žádnou částku nenašel.

Našel jsem jen další otázku.

A ta je možná podstatnější.

Je život, který se tak usilovně snažím zlepšit, ještě vůbec můj?

Jako otec čtyř dětí mám k této teorii několik připomínek.

Máme doma tři děti.

Dvě z nich normálně chodí do školky.

Dnes nechodí.

Jsou nemocné.

Unudlané.

Ukašlané.

Každých přibližně pět minut někomu utíráme nos.

V noci jsem spal asi 4 hodiny.

Tedy přesněji řečeno jsem byl 4 hodiny v posteli.

To není totéž.

Dvakrát Nurofen.

Třikrát pití.

Jedno dítě spí se mnou.

Někdy dvě.

Pokud jste nikdy nespali v jedné posteli se dvěma malými nemocnými dětmi, možná si představujete něco něžného.

Něco jako rodinnou fotografii.

Tři lidé se k sobě tulí.

Bezpečí.

Blízkost.

Láska.

Ve skutečnosti má jedno dítě koleno ve vašich zádech, druhé chodidlo na vašem obličeji a vy se kolem třetí ráno začínáte smiřovat s tím, že levou ruku už pravděpodobně nikdy nebudete používat.

Ráno tedy vstáváte svěží asi jako člověk, kterého v noci několikrát vzbudili, kopali do něj a potom po něm chtěli pití.

Nervová soustava je lehce přepjatá.

Sympatikus neví, jestli náhodou není parasympatikus.

Parasympatikus už se k celé věci odmítá vyjadřovat.

Ale jste rodič.

A terapeut.

Takže víte, že nemocné děti potřebují klid, kontakt a nějakou příjemnou společnou činnost.

Budeme tvořit.

Vyndáme modelínu.

Sedneme si k jídelnímu stolu.

A chvíli je to opravdu krásné.

Vznikají zvířátka.

Postavičky.

Kuličky.

Hadi.

Něco, o čem dítě tvrdí, že je pes, a vy nemáte jediný důvod jeho interpretaci zpochybňovat.

Říkáte si:

Jo. Tohle je dobrý.

Klidné dopoledne.

Nemocné děti jsou zabavené.

Jsme spolu.

Nikdo neřve.

Nikdo nikoho nemlátí.

Dokonce mám na několik minut pocit, že rodičovství docela zvládám.

Pak odejdu.

Na patnáct minut.

Potřebuji zařídit přibližně patnáct věcí.

Vrátím se.

Modelína je v kuchyni.

Modelína je v obýváku.

Modelína je na chodbě.

Modelína je v botách v předsíni.

Modelína je ve dvou květináčích.

Stojím tam.

Dívám se na to.

A někde uvnitř mého těla se právě odehrává velmi rychlý přechod mezi analytickou psychologií a kardiologií.

Tep letí přibližně na dvě stě.

Tlak na tři sta.

Carl Gustav Jung opouští místnost.

Rogers jde hned za ním.

Zůstávám tam já.

Nevyspaný.

Unavený.

Přetažený.

A nasraný.

A právě v tu chvíli se ozve:

„Tatííí?“

Podívám se na stůl.

A všimnu si ještě jedné věci.

Čaj na nachlazení, který jsem jim před hodinou udělal, stojí přesně tam, kde jsem ho nechal.

Nedotčený.

Takže udělám to, co by měl udělat vyzrálý, poučený a emočně regulovaný rodič.

Potlačím úplně všechno, co se potlačit dá.

Vztek.

Únavu.

Bezmoc.

Chuť vzít modelínu a vyhodit ji i s květináčem.

Možná i s botou.

Nadechnu se.

A snažím se tvářit jako pohodový a vzorný rodič.

Protože přece vím, že děti to neudělaly proto, aby mě nasraly.

Vím, že jsou malé.

Vím, že jsou nemocné.

Vím, že se nudí.

Vím, že jejich schopnost předvídat důsledky toho, že nacpou modelínu do boty, není ještě zcela rozvinutá.

Vím toho strašně moc.

A vůbec mi to nepomáhá.

Uvnitř mě totiž stojí chlap, který chce zařvat:

„CO JSTE TO PROBOHA UDĚLALI?!“

A vedle něj stojí terapeut a šeptá:

„Klid. Reguluj se.“

Tak se reguluju.

Strašně se reguluju.

Reguluju se tak intenzivně, až mám pocit, že mi praskne céva v hlavě.

„Děti,“ řeknu hlasem člověka, který právě dosáhl mimořádně vysokého stupně osobnostní integrace, „modelína patří ke stolu.“

Možná se dokonce usměju.

Nevím.

Člověk si při extrémním psychickém vypětí nepamatuje všechno.

A tady začíná být Jung nepříjemný.

Protože já jsem si dlouho myslel, že práce se Stínem znamená především nenechat Stín jednat.

Nekřičet.

Nebýt agresivní.

Nebýt tím otcem, kterým být nechci.

Udržet ho někde dole.

Jenže Stín nezmizí tím, že se člověk začne tvářit mile.

Naopak.

Možná ho právě vyrábí.

Protože někde uvnitř stále existuje moje zuřivost.

Moje únava.

Moje bezmoc.

Moje přání, aby mě všichni nechali deset minut na pokoji.

A dokonce i něco, co se vzornému rodiči přiznává opravdu špatně:

V tu chvíli mě moje vlastní děti serou.

Ne děti jako takové.

Nechci je vyměnit.

Nechci jinou rodinu.

Za chvíli je budu zase objímat.

Ale právě teď mě serou.

A možná právě tohle je okamžik, kdy dítě vytáhne Stín rychleji než analytik.

Analytik se k němu propracovává opatrně.

Ptá se.

Čeká.

Obchází obrany.

Dítě vezme modelínu, nacpe ji do vaší boty a má hotovo.

Tady je.

Celý.

A možná není úkolem okamžitě ho zahnat zpátky.

Možná je prvním krokem připustit:

Ano. Tohle je také ve mně.

Jsem milující otec.

A jsem otec, kterého jeho děti někdy příšerně štvou.

Jsem terapeut, který rozumí regulaci emocí.

A jsem člověk, který by občas nejraději reguloval emoce tak, že odejde do lesa a vrátí se ve čtvrtek.

Jedno neruší druhé.

Možná právě snaha být jen tím prvním vytváří to druhé.

Jenže všechno to, co jsem tak úspěšně zreguloval, někam musí.

Naštěstí topíme dřevem.

V zimě je to jednoduché.

Dřevo.

Sekera.

A potřeba zatopit.

S množstvím vzteku, které jsem schopen během běžného rodinného dne vyprodukovat, bych odhadem připravil tři sta kubíků dřeva a ani se nezapotil.

Sekera je v tomto ohledu pozoruhodný terapeutický nástroj.

Neptá se na dětství.

Nevyžaduje náhled.

Nezajímá ji vztah s otcem.

Prostě vezmete špalek.

A prásk.

Další.

Prásk.

A ještě jeden.

Po nějaké době je dřevo naštípané, člověk je klidnější a rodina může dál žít v přesvědčení, že má emočně vyrovnaného otce.

V zimě tedy dobrý.

Horší je léto.

V létě se netopí.

A štípat tři sta kubíků dřeva jen kvůli psychické hygieně už by mohlo sousedům připadat podezřelé.

Takže mám jinou metodu.

Vylezu na terasu.

Ideálně sám.

A vedu rozhovor.

S imaginárním tvorem.

Nevím přesně, kdo to je.

Nikdy jsme se formálně nepředstavili.

Ale je to mimořádně odolná bytost.

Můžu mu říct úplně všechno.

O dětech.

O lidech.

O světě.

O tom, co mě sere.

O tom, co už nemůžu.

O tom, že bych potřeboval, aby po mně alespoň deset minut nikdo nic nechtěl.

A především se na něj můžu opravdu, ale opravdu vyvztekat.

On to unese.

Nehádá se.

Nepláče.

Nevysvětluje mi, že modelína byla v květináči proto, že tam bydlel šnek.

Prostě tam je.

A já mu to všechno řeknu.

Nahlas.

Občas velmi nahlas.

Kdyby mě někdy při tom pozoroval soused, pravděpodobně by se poněkud změnil jeho názor na psychoterapii.

Ale funguje to.

Jde to ven.

O Stínu můžete dlouho přemýšlet.

Můžete ho analyzovat.

Můžete s ním vést dialog.

Můžete číst Junga a přemýšlet, co všechno jste odsunuli někam za hranice toho, koho považujete za sebe.

To všechno je užitečné.

Ale možná je ještě lepší nechat Stín chvíli pracovat s vámi.

On si s vámi totiž docela zacvičí.

Ukáže vám, jak vypadá váš klid, když jste dvě noci pořádně nespali.

Co udělá vaše laskavost, když po vás pátý člověk během jedné minuty něco chce.

Jak pevná je vaše představa o sobě jako trpělivém otci, když najdete modelínu ve druhém květináči.

A najednou o Stínu nepřemýšlíte.

Potkáte ho.

Teda doufám.

Protože když už si s vámi dal tolik práce, byla by docela škoda ho zase nevidět.

A když ho uvidíte, možná se něco trochu uvolní.

Nezmizí.

Nestane se z vás osvícený člověk.

Děti vás budou štvát dál.

Ale už nemusíte vynakládat tolik energie na přesvědčování sebe sama, že člověk, který stojí na terase a nadává imaginárnímu tvorovi, nejste vy.

Jste.

Taky.

A kupodivu se s tím dá žít.

Pak se vrátím dovnitř.

Modelína je pořád v botě.

Čaj je pořád nedotčený.

Děti jsou pořád nemocné.

Nic se nevyřešilo.

Ale já už nepotřebuji, aby se to okamžitě vyřešilo.

A možná právě tady jsem začal chápat něco, co jsem o Stínu dlouho chápal jen hlavou.

Přijmout svůj vztek neznamená předat mu řízení.

Nemusím ho vyřvat na děti.

Ale nemusím ani předstírat, že tam není.

Můžu ho vzít ven.

Dát mu sekeru.

Nebo imaginárního tvora.

A nechat ho chvíli mluvit.

Protože možná nejnebezpečnější není otec, který někdy cítí vztek.

Možná je nebezpečnější otec, který je přesvědčený, že žádný vztek nemá.

Jeho děti ho totiž stejně jednou najdou.

Pravděpodobně v botě.

Společně s modelínou.

A možná je nakonec nejtěžší udělat něco úplně jiného.

Podívat se do zrcadla.

Ne na obraz člověka, kterého bychom tam chtěli vidět.

Ne na laskavého rodiče.

Ne na terapeuta, který rozumí emocím.

Ne na člověka, který už má svoje věci přece dávno zpracované.

Ale na sebe.

A připustit, že někde za tím vším stojí taky něco mnohem méně hezkého.

Něco vzteklého.

Zuřivého.

Unaveného.

Něco, co by občas nejraději zařvalo tak, že se zatřesou okna.

Tohle ve mně taky dřímá.

Nemusím tomu dát sekeru do ruky a pustit to mezi lidi.

Nemusím se tím stát.

Ale možná se na to potřebuji alespoň jednou pořádně podívat.

Protože teprve když připustím, že ten obraz v zrcadle patří také ke mně, nemusím před ním celý život utíkat.

Jenom mám taky ženu a čtyři děti, takže se to poněkud blbě realizuje.

A taky jsem terapeut.

Což je další drobná komplikace, protože jsem si k potřebě být sám vybral povolání, jehož podstatou je být s lidmi.

Hodně s lidmi.

Připravujeme přednáškovou akci.

Bude tam spousta lidí.

Všichni kolem mě se těší.

Kromě mě.

Přitom vím, že to bude dobré.

Téma funguje.

Přednáška bude fungovat.

Lidé přijdou.

Možná si z ní něco odnesou.

Vlastně přesně tohle bych měl chtít.

Jenže tam bude spousta lidí.

A se spoustou lidí přijde spousta různých energií.

Někdo bude nadšený.

Někdo skeptický.

Někdo bude chtít mluvit.

Někdo bude chtít mluvit dlouho.

Někdo mi bude chtít vyprávět svůj příběh.

Někdo bude potřebovat něco vysvětlit.

Někdo něco nepochopí.

A někdo to pochopí úplně jinak, než jsem to myslel.

A já tam budu stát a vnímat všechny ty různé polohy najednou.

A co já s tím?

Všem to přece nemůžu říct individuálně.

Možná by bylo lepší, kdybych tam vůbec nebyl.

Co kdybych jim to jen odpřednášel?

Přijdu.

Řeknu, co potřebuji říct.

Posvítím na to.

A zase půjdu.

Oni to pochopí.

…

Kristepane.

Oni to nepochopí.

Někdo ano.

Někdo napůl.

Někdo vůbec.

Někdo si z toho odnese přesný opak.

A někdo za mnou po přednášce přijde a řekne:

„Můžu se vás jenom na něco krátce zeptat?“

Což je věta, po které terapeut velmi dobře ví, že následujících dvacet minut už nikam nejde.

A tady někde se ve mně Poustevník začne ošívat.

Protože on by vlastně lidem docela rád něco ukázal.

Jen s nimi potom nechce zůstat na večírku.

Možná proto mě ten archetyp vždycky tolik přitahoval.

Poustevník totiž není člověk, který nenávidí svět.

Naopak.

Něco o něm ví.

Něco v něm hledal.

Někam došel.

A pak stojí trochu stranou a drží lucernu.

Nestrká nikoho na cestu.

Nevysvětluje každému jednotlivě, kudy má jít.

Jen na chvíli posvítí.

A možná právě tohle bych chtěl umět.

Posvítit a zase jít.

Jenže můj problém je, že když jednou posvítím, začnu okamžitě kontrolovat, jestli všichni viděli.

Jestli někdo nezakopl.

Jestli někdo nešel špatným směrem.

Jestli někdo nepotřebuje ještě trochu přisvítit.

A najednou už nejsem Poustevník.

Jsem správce veřejného osvětlení.

A možná právě tady začíná můj skutečný problém se samotou.

Ne že bych jí měl málo.

Možná si ji neumím dovolit.

Protože někde hluboko ve mně pořád běží přesvědčení, že když něco vidím, měl bych s tím také něco udělat.

Když někdo tápe, měl bych mu pomoci.

Když něco nefunguje, měl bych to opravit.

Když někdo nerozumí, měl bych mu to vysvětlit.

A když už jednou rozsvítím lucernu, měl bych ji držet tak dlouho, dokud všichni bezpečně nedojdou.

Jenže možná nemusím.

Možná úkolem Poustevníka nikdy nebylo dovést všechny domů.

Možná měl opravdu jenom chvíli stát u cesty.

Posvítit.

A potom se vrátit do tmy, ze které přišel.

A pak je tu ještě jeden Poustevník.

Domácí.

Ten to má podstatně horší.

Doma jsme totiž já, manželka a čtyři kousky.

Pět lidí, které miluju.

A každý z nich má vlastní potřeby.

Vlastní energii.

Vlastní pocity.

Vlastní emoce.

A všichni je mají najednou.

Nejlépe najednou.

Úplně nejlepší je, když je to opravdu všechno najednou.

Jeden něco potřebuje.

Druhý něco nemůže najít.

Třetí pláče.

Čtvrtý právě zjistil, že existence nějakým zásadním způsobem neodpovídá jeho představám, a potřebuje to neprodleně sdělit celému domu.

Manželka mi něco říká.

Já jí pravděpodobně také něco říkám.

Nikdo nikoho neposlouchá.

A do toho existuje přibližně dvacet sedm věcí, které je potřeba udělat.

Samozřejmě nejlépe najednou.

Nádobí.

Prádlo.

Jídlo.

Dřevo.

Kočka.

Úkoly.

Něco objednat.

Někomu zavolat.

Něco opravit.

Někam jet.

A uprostřed toho všeho se někdy stane zvláštní věc.

Uvidím dveře.

Úplně obyčejné dveře.

Dveře do místnosti, do které se dá vejít.

A zavřít je za sebou.

V tu chvíli vypadají asi tak, jako když jdete několik dní pouští a mezi dunami se najednou objeví oáza.

Palmy.

Stín.

Studna.

Voda.

Normální člověk by se z ní asi napil.

Já bych do ní nejradši spadl.

Ne proto, že bych chtěl pryč od své rodiny.

To je na tom právě to zvláštní.

Já je mám rád.

Chci s nimi být.

A současně někdy zoufale potřebuji, aby po mně několik minut nikdo nic nechtěl.

Ne rozhovor.

Ne rozhodnutí.

Ne odpověď.

Ne pomoc.

Ne ponožku.

Ne svačinu.

Ne vyřešit spor o předmět, o kterém jsem ještě před třiceti vteřinami netušil, že v našem domě existuje.

Nic.

Jen dveře.

Kliknout.

Zavřít.

Ticho.

A právě v takových chvílích začínám chápat, že samota pro mě není nepřítomnost lidí.

Je to nepřítomnost požadavků.

Místo, kde na chvíli nemusím reagovat.

Nemusím nic opravovat.

Nemusím ničemu rozumět.

Nemusím nikoho uklidňovat.

Nemusím nikam svítit.

Můžu prostě chvíli být.

Jenže když máte čtyři malé děti, dveře nejsou úplně spolehlivý psychologický nástroj.

Za několik vteřin se zpravidla ozve:

„Tati?“

Chvíli ticho.

„TATÍÍÍ?“

A potom klika.

Poustevník tedy nemá jeskyni.

Má koupelnu.

A ani ta se nedá zamknout na moc dlouho.

Možná proto mě ten obraz Poustevníka tolik přitahuje.

Ne kvůli samotě samotné.

Ale kvůli představě člověka, který smí na chvíli odejít od světa, aniž by ho musel přestat milovat.

Tohle jsem dlouho neuměl.

Měl jsem pocit, že když odejdu, opouštím.

Když nepomůžu, selhávám.

Když něco vidím a nezasáhnu, jsem lhostejný.

A tak jsem svítil.

V práci.

Doma.

Lidem kolem sebe.

A často i tam, kde mě o světlo vůbec nikdo nežádal.

A pak jsem se divil, že mi dochází baterka.

Možná tedy Poustevník není člověk, který utekl před lidmi.

Možná je to člověk, který pochopil, že aby se k nim mohl vracet, musí od nich někdy odejít.

A že zavřené dveře nemusí znamenat:

Nechci vás.

Někdy znamenají jen:

Chci se k vám za chvíli vrátit jako já. Celý. Opravdový. Dejte mi chvilku.

Což je sakra zajímavá otázka pro dva lidi, kteří se živí tím, že se celý den setkávají s lidmi.

Ne že bychom lidi neměli rádi.

Máme.

To by naši profesní situaci poněkud komplikovalo.

Máme rádi lidi. Opravdu je máme rádi.

Ještě jednou, aby někde po cestě nedošlo k nedorozumění: máme rádi lidi. Opravdově.

Jenže tak nějak víc jednotlivě.

Individuálně.

Jakože ideálně po jednom.

A nejlépe když víme, kdy přijdou a kdy zase odejdou.

Horší je to s lidmi v množném čísle.

Narozeniny. Oslavy. Návštěvy. Večírky. Kalby. Posezení. Společenské akce.

Všechno to, na co se normální člověk údajně těší.

My se nejvíc těšíme, až se vrátíme domů.

A tak jsme to začali řešit.

Jsme přece terapeuti.

Když je někde problém, podíváme se na něj.

Čtyři roky se tedy různými způsoby zabýváme tím, proč je nám lépe doma na zahradě než na oslavě.

Jestli je za tím úzkost.

Vyčerpání.

Nějaká forma sociálního stažení.

Naše minulost.

Dětství.

Vztahové zkušenosti.

Obrana.

Introverze.

Možná nějaký komplex.

Když máte doma dva terapeuty, možností, co všechno s vámi může být špatně, je prakticky neomezené množství.

A tak jsme hledali.

A přitom jsme byli úplně nejspokojenější, když jsme nikam nemuseli.

Seděli jsme doma na zahradě.

Já sekal trávu.

Simona se rýpala v záhonech.

Nebo jsme se rýpali oba.

Nebo jsme nedělali vůbec nic.

Nebo jsme plánovali, co budeme dělat, až nebudeme dělat nic.

Bylo nám dobře.

A někde vzadu přesto běžela otázka:

Proč nejsme jako ostatní?

Proč nemáme potřebu někam jít?

Proč se netěšíme na oslavu?

Proč když nám někdo v sobotu odpoledne napíše, jestli se večer nechceme stavit, necítíme radost, ale lehké zděšení?

A pak přišel květen.

Moji příbuzní ohlásili na srpen velkolepou rodinnou akci.

Neměla vlastně žádný úplně zřejmý důvod.

Nikdo neměl kulatiny.

Nikdo se neženil.

Nikdo se nerozváděl.

Nikdo neumřel.

Prostě se měla sejít rodina.

Což je, jak jsem pochopil, samo o sobě dostatečný důvod.

Zapsal jsem si to do kalendáře.

Já si totiž do kalendáře zapisuju všechno.

Co není zapsané, neexistuje.

A od té chvíle existovala rodinná akce v srpnu.

Květen.

Červen.

Červenec.

Srpen se začal blížit.

A my jsme začali dělat něco, co by možná stálo za samostatnou psychologickou studii.

Upřeně jsme sledovali zprávy, jestli se akce náhodou nezruší.

Nezrušila.

Nikdo neonemocněl.

Nikomu do toho nic nevlezlo.

Organizátor byl podezřele odhodlaný.

Termín platil.

No nic.

Asi to kousneme.

Jako vždy.

Zase.

A pak jsme jednoho dne našli dovolenou.

Skvělá nabídka.

Super místo.

Super peníze.

A termín?

Hádejte.

Přesně tehdy.

Najednou jsme stáli před těžkým životním rozhodnutím.

Na jedné straně rodina, vztahy, společenské závazky a všechno to, co by měl zralý a psychicky integrovaný člověk pravděpodobně zvládnout.

Na druhé straně dovolená.

Objednali jsme dovolenou.

A myslím, že právě někde tady začalo být obtížné dál předstírat, že řešíme nějaký složitý psychologický problém.

My jsme tam prostě zoufale nechtěli.

A když se objevila cesta ven, vzali jsme ji.

S překvapivou lehkostí.

A možná ještě s trochou radosti.

Po několika letech nám začalo docházet něco poněkud trapného.

Možná nás netrápí to, že nechceme mezi lidi.

Možná nás trápí to, že si myslíme, že bychom mezi ně chtít měli.

To je podstatný rozdíl.

Najednou nebylo co léčit.

Byli jsme dva lidé sedící na vlastní zahradě, kterým bylo dobře.

A čtyři roky jsme hledali problém.

Protože někde existovala představa, že správný život vypadá jinak.

Že člověk má mít společenský život.

Má chodit na návštěvy.

Má slavit narozeniny.

Má mít radost, když někdo přijde.

A když to tak nemá, měl by zjistit proč.

A tak jsme se v tom začali motat.

Čím víc jsme to řešili, tím víc nás to řešilo.

Ono nás to řešilo jak blázen.

Byli jsme v tom zatažení jako v bludišti a hledali cestu ven z něčeho, do čeho možná vůbec nebylo potřeba vstupovat.

Čtyři roky jsme se snažili pochopit, proč jsme takoví.

Místo abychom si položili mnohem jednodušší otázku:

A co když prostě takoví jsme?

Tady mi Jung začíná být zase sympatický.

Protože individuace není návod, jak se stát lépe přizpůsobeným člověkem.

Možná je to někdy právě naopak.

Postupné zjišťování, že část toho, co se na sobě celý život snažíme opravit, vůbec nepotřebuje opravit.

Je to také nepříjemná otázka:

Co když opravdu nejsem takový, jaký bych podle okolí měl být?

A ještě nepříjemnější:

Co když je to v pořádku?

Člověk totiž může strávit půl života tím, že opravuje vlastnosti, které nejsou poruchou.

Jen nejsou společensky příliš praktické.

Možná tedy nejsme asociální.

Možná jsme prostě dva lidé, kteří mají po týdnu stráveném nasloucháním druhým lidem dost lidí.

A když máme v sobotu na výběr mezi společenskou akcí a tím, že budeme doma sázet strom, strom má poměrně velkou šanci vyhrát.

Ne proto, že bychom před světem utíkali.

Možná právě proto, že už před ním utíkat nemusíme.

Po čtyřech letech jsme tedy přišli na převratný terapeutický objev:

Když je člověku dobře doma na zahradě, může zůstat doma na zahradě.

Nemusí nejdřív zjistit proč.

Za hodinu začíná škola.

Nejstarší dcera jde do školy, mladší dcera a syn do školky. Člověk by řekl, že za hodinu se tři děti dají vzbudit, obléct, umýt, nakrmit a dostat z domu.

Nedají.

Nestíháme.

Absolutně nestíháme.

Jedno dítě má nudli. Druhé zoufale křičí přes celý dům, že nechce do školky. Nikdo nechce snídat. Nikdo se nechce umýt. Nikdo se nechce oblékat.

A já jsem terapeut.

Vím něco o emocích. O regulaci. O dětských potřebách. O projekci. O nevědomí. Přečetl jsem Junga, 3x. Poslouchám lidské příběhy. Pomáhám lidem hledat souvislosti a hloubku tam, kde je sami nevidí.

V 7:12 mi to není vůbec k ničemu.

Potřebuji najít druhou ponožku.

Nakonec nějak vyjedeme.

Ranní rozvážka tří dětí zabere přibližně hodinu a třicet kilometrů. Když se vracím domů, mám pocit, že část pracovního dne už mám za sebou.

Přijedu.

Manželka, mimochodem také terapeutka, mi oznámí:

„Nějak teď úplně nedávám kontakt s lidmi. Jsem totálně vyčerpaná.“

Tady někde by možná bylo dobré projevit empatii.

Jenže se ve mně zapne terapeut.

A v manželce obrana.

To je jedna z věcí, které vám na psychologii nikdo moc neřekne. Terapeutické schopnosti, které jsou v pracovně docela užitečné, mohou být doma velmi účinným způsobem, jak druhého člověka nasrat.

Někdy totiž manželka nepotřebuje, abych její vyčerpání pochopil, pojmenoval nebo zasadil do souvislostí.

Potřebuje být prostě vyčerpaná.

Bez interpretace.

Bez Rogerse.

Bez Junga.

A hlavně beze mě v roli terapeuta.

Nevíme, co bude k obědu.

To je mimochodem otázka, která se v rodině se čtyřmi dětmi objevuje s železnou pravidelností a překvapivě často nás zastihne zcela nepřipravené.

Do toho zjistím, že nepřijede objednané dřevo a brikety na topení.

Venku se ochlazuje.

Sedám k počítači.

Vytvářím letáky na předvolební setkání.

Cuká mi levé oko.

A pravý bok.

A někde mezi tím vším jsem člověk, který se profesně zabývá lidskou duší.

Občas mě napadne, co by na to řekl Jung.

Pravděpodobně něco o nevědomí, stínu, projekci a procesu individuace.

Já bych v tu chvíli potřeboval hlavně vědět, co bude k obědu.

Možná právě tady začíná tahle kniha.

Nechci psát další návod na šťastný život.

Návodů máme dost.

A čím déle pracuji jako terapeut, tím méně věřím lidem, kteří vypadají, že přišli na to, jak se má správně žít.

Včetně terapeutů.

Možná dokonce především terapeutů.

Protože je poměrně snadné mluvit o přijetí vlastních emocí v tiché pracovně s jedním člověkem naproti sobě.

Je podstatně těžší přijímat emoce dítěte, které v 7:08 leží na podlaze a řve, že nikam nejde, zatímco jeho sourozenec nemůže najít botu a škola začíná za třicet sedm minut.

A přesto si myslím, že právě tam se psychologie stává zajímavou.

Ne když o životě přemýšlíme.

Ale když ho nestíháme.

Když jsme unavení.

Když se zlobíme.

Když selžeme.

Když místo moudrého terapeuta přijde obyčejný naštvaný chlap.

Když zjistíme, že všemu tomu, co říkáme klientům, budeme muset jednou čelit sami.

Mám čtyři děti.

Mám ženu, která je terapeutka.

Jsem terapeut.

Mám rád Junga.

A čím jsem starší, tím víc mám podezření, že rozumět životu a umět ho žít jsou dvě úplně odlišné disciplíny.

Tak jsem se rozhodl psát o té druhé.

Nejde o to, že by v nás byl nějaký druhý člověk. Spíš o to, že to, čemu říkáme „já“, je jen část nás samotných — ta část, která o sobě ví, rozhoduje se, plánuje, vysvětluje si věci a říká: takový přece jsem.

A pak občas uděláme něco, čemu sami nerozumíme.

Něco nás nepřiměřeně rozzlobí. Někdo nám vadí, aniž přesně víme proč. Opakovaně se dostáváme do stejných situací, přestože dobře víme, že je nechceme. Ve vztazích děláme pořád totéž. Něco v nás něco chce, zatímco jiná část to odmítá.

A právě tady začíná být Jung zajímavý.

Říkal, že psychika není jen to, co si o sobě uvědomujeme. Velká část našeho života se odehrává mimo naše vědomí — ne proto, že bychom byli rozbití nebo nemocní, ale prostě proto, že člověk nemůže vědomě obsáhnout sám sebe celý.

A tak v nás existuje něco, co jsme ještě nepoznali.

Může to být něco, co se nám na sobě nelíbí. Zlost, závist, slabost, potřeba být obdivovaný, strach nebo touha po něčem, co se nám nehodí do představy o sobě. Jung tomu říkal stín.

Ale nemusí jít jen o nepříjemné věci.

Možná je v nás také něco, co jsme během života odložili. Odvaha. Citlivost. Tvořivost. Schopnost říct ne. Schopnost být sám. Schopnost nebýt pořád silný. Nebo třeba schopnost přiznat si, že něco opravdu nechceme.

Někdy se člověk celý život považuje za rozumného a silného a teprve později zjistí, že pod tím je někdo velmi citlivý. Jindy se považuje za hodného člověka a jednoho dne mu dojde, kolik v něm je potlačeného vzteku.

Možná právě proto Jung tolik mluvil o poznávání sebe sama.

Nešlo mu podle mě o to vytvořit ze sebe lepšího člověka. Spíš postupně zjistit, kdo všechno v nás vlastně žije.

Protože když něco v sobě neznáme, neznamená to, že to tam není. Jen nad tím nemáme vědomou kontrolu.

Jung napsal:

„Když se vnitřní situace neuvědomí, projeví se navenek jako osud.“

Možná právě proto se někdy v životě opakují věci, kterým nerozumíme. Člověk může říkat „já takový nejsem“ a život mu může poměrně dlouho dokazovat opak.

To je na Jungovi možná nejzajímavější. Neříká: zbav se toho, co se ti na sobě nelíbí.

Říká spíš: podívej se na to. Poznej to.

Protože to, co o sobě nechceme vědět, nás může řídit mnohem víc než to, co o sobě víme.

A možná proto někdy nepotřebujeme další radu, jak svůj život zvládnout. Potřebujeme se na chvíli zastavit a podívat se, co se v nás vlastně děje.

Bez hodnocení. Bez snahy být někým jiným.

Jen trochu blíž sobě.

Volíme dřív, než víme, co volíme

Dvacetiletý člověk se rozhoduje z instinktu a z toho, co má za sebou. To druhé je podstatnější, než si připouštíme. Rodičovské vzory nefungují jako rada, kterou lze odmítnout, ale jako tvar, který nám přijde přirozený, protože jiný neznáme. Někdo si vybírá partnera podobného rodiči. Někdo si vybírá jeho přesný opak, což je stejná závislost, jen obrácená. Jung k tomu dodává poznámku, kterou terapeuti znají ze zkušenosti: nejsilněji na děti působí to, co rodiče neprožili. Nevyžitý život matky se přenáší dál. Nikoli jako příběh, ale jako tlak.
Proto ta věta „hned jsem věděl, že je to ona“ nemusí být romantická nadsázka. Něco se skutečně poznalo. Jen to nebyl ten druhý člověk.

Projekce: anima a animus

O animě a animu se dnes píše hodně a většinou příliš hladce. Jung tím nemyslel poetickou metaforu. Myslel tím funkční obraz opačného pohlaví, který v sobě nosíme a který se nám při setkání promítne na konkrétní tvář. Muž nevidí ženu. Vidí svou animu, která se na ní zachytila jako na plátně.
Ten obraz se ale netvoří ve vzduchoprázdnu. První ženou, na kterou se anima zachytí, je matka. Odtud si muž nese předpoklad, co žena je a jak se zachová, a čeká to i tam, kde k tomu není důvod.
Praktický důsledek: reagujeme na vlastnosti, které partner nemá. Zlobíme se za něco, co neudělal. A občas mu naopak přiznáváme sílu nebo moudrost, kterou nemá kde vzít. Když se ten obraz začne rozpadat, slýchám v terapiích nejtypičtější větu celého procesu: „Ty nejsi ten, kým jsem myslel, že jsi.“ Nebo mírnější variantu: „Takhle jsem si tě nepředstavovala.“

Obsahující a obsažený

Tohle je jádro celé přednášky a v převyprávěních se to většinou ztrácí, přestože je to nejužitečnější věc, kterou Jung o partnerství napsal.
Ve dvojici bývá jeden člověk jednodušší, celistvější, s jasnějším vnitřním uspořádáním. A druhý složitější, rozporuplnější, hůř uchopitelný. Jung to nazývá obsažený a obsahující, a nemyslí tím hodnocení. Jednodušší nerovná se horší.
Ten jednodušší se do druhého vejde. Najde v něm domov a nemá potřebu hledat jinde. Vztah je pro něj celý svět, a to myslím doslova.
Ten složitější se do partnera nevejde. Část jeho osobnosti zůstává venku, nezaopatřená, bez místa. Nejde o nevěru ani o nedostatek lásky. Jde o to, že v něm žijí stránky, na které se v tomhle vztahu nedostalo. Zpočátku je to snesitelné, dokonce příjemné: má jistotu, má zázemí. Ale ty nevyužité části se hlásí.

Přimykání a stahování

A pak přijde ta nepříjemná dynamika, kterou zná každý, kdo pracuje s páry. Čím víc se ten jednodušší přimyká, tím víc se ten složitější stahuje. Čím víc se stahuje, tím úzkostněji se ten druhý drží. Vypadá to jako spor o blízkost. Ve skutečnosti je to spor o to, kolik z člověka se smí vejít do jednoho vztahu.
Jung tvrdí, že tohle drží pohromadě zhruba do poloviny života a pak se to láme. Ne proto, že by láska vyprchala. Spíš proto, že strategie, která fungovala prvních patnáct let, přestane stačit. Obsahující už nedokáže dál zavírat oči nad tím, co v sobě nechal ležet ladem. Obsažený zjišťuje, že jeho jistota nikdy nebyla tak pevná, jak si myslel.
Bývá to období, kdy do vztahu vstoupí třetí člověk. Jung je v tomhle překvapivě nemoralistický. Nevidí v tom selhání charakteru, ale symptom. Něco se v člověku dožaduje života a hledá si nejkratší cestu ven.

Co zbude, když spadne obraz

Rozpad projekce lidé obvykle prožívají jako konec lásky. Někdy to konec lásky opravdu je. Ale často je to něco jiného: poprvé je vidět ten druhý.
Nemám tenhle moment za vítězství. Je nepříjemný a spousta vztahů ho neustojí. Ale je to jediné místo, odkud může vzniknout vztah dvou lidí, a ne vztah člověka k vlastnímu obrazu.
Jung nikde neslibuje harmonii. Naopak píše dost střízlivě, že úplné vzájemné přizpůsobení není možné, a kdyby možné bylo, znamenalo by to konec vývoje obou. Určité napětí ve dvojici není poruchou. Je to podmínka toho, aby v ní vůbec bylo co potkávat.
A stejně tak si z praxe myslím, že tam, kde je napětí, je i pohyb. Páry, které přijdou s tím, že se u nich nic neděje, bývají nejtěžší. Není za co chytit. Neposouvá se to ani vztahově, ani u každého zvlášť.
Manželství podle Junga nefunguje jako útočiště před sebou samým. Funguje spíš jako prostředí, ve kterém se člověk nemá kam schovat. Žárlivost, potřeba kontroly, závislost, staré křivdy, to všechno vyplave. Ne proto, že by byl partner špatný, ale proto, že dlouhodobá blízkost je zkrátka odhalující.
Odtud ta Jungova myšlenka, že partnerství může být jednou z nejnáročnějších cest k sobě. Ne že by to tak muselo dopadnout. Ale může.

Poznámka na okraj: Jung psal ve dvacátých letech o manželstvích, která se uzavírala brzy a nerozváděla se. Leccos z toho dnes platí jinak, nebo v jiném pořadí. Rozdělení na obsahujícího a obsaženého ale drží pozoruhodně dobře i u párů, které se potkaly ve čtyřiceti.