Z čeho vycházím · jungovská psychoterapie

Když nestačí jen odstranit problém

Jungovská psychoterapie ale přináší ještě jednu otázku: co když problém, který nás trápí, není jen něco, čeho se potřebujeme zbavit, ale také něco, čemu potřebujeme porozumět?

Neznamená to, že bychom měli své trápení oslavovat nebo se smířit s tím, že nám není dobře. Znamená to spíš, že se nesnažíme příliš rychle odstranit něco, co se nám možná snaží něco říct.

Co se v nás vlastně děje?

Člověk o sobě nikdy neví úplně všechno.

Můžeme například velmi dobře vědět, že svého partnera milujeme, a přesto na něj žárlit. Můžeme vědět, že už nechceme být jako naši rodiče, a přesto v některých situacích jednat úplně stejně. Můžeme být přesvědčeni, že jsme klidní lidé, a přitom nás některé věci dokážou nečekaně rozzuřit.

Někdy říkáme:

„Já vůbec nevím, proč tak reaguju.“

Právě tady začíná být zajímavá práce s nevědomím.

Jung předpokládal, že značná část našeho psychického života se odehrává mimo naši vědomou kontrolu. Nevědomí přitom není jen skladiště toho, co jsme zapomněli. Obsahuje také pocity, vzpomínky, postoje, přání a možnosti, které jsme si z různých důvodů nemohli nebo neuměli uvědomit.

Někdy se potom objeví jako úzkost, podráždění, opakující se vztahový konflikt, sen, silná reakce na druhého člověka nebo pocit, že už svůj vlastní život nějak nechápeme.

Nejde jen o minulost

Jungovská práce se samozřejmě může vracet k minulosti. K tomu, co jsme zažili, jak jsme vyrůstali, co jsme se o sobě a o světě naučili.

Ale minulost není jediná otázka. Můžeme se ptát také: kam mě můj současný život vede?

Někdy člověk dlouhé roky žije způsobem, který mu dobře funguje. Je úspěšný, stará se o rodinu, pracuje, plní očekávání ostatních. A přesto v určitém okamžiku začne cítit prázdnotu, únavu nebo nespokojenost.

Nemusí to znamenat, že všechno dosavadní bylo špatně. Možná se jen změnilo něco uvnitř člověka.

Jung tomu rozuměl jako součásti procesu individuace – postupného stávání se člověkem, kterým jsme ve své podstatě. Nejde o vytvoření nějakého dokonalého „lepšího já“. Spíš o postupné setkávání s různými částmi sebe sama a o hledání způsobu, jak je všechny zahrnout do vlastního života.

A co naše „horší“ stránky?

Každý člověk má části sebe, které ukazuje světu, a jiné, které by raději neviděl.

Můžeme chtít být laskaví – a přitom v sobě objevit vztek.

Můžeme chtít být velkorysí – a zjistit, že někomu závidíme.

Můžeme chtít být silní – a narazit na vlastní bezmoc.

Můžeme chtít být dobří lidé – a přitom někdy cítit něco, co se nám vůbec nelíbí.

Jung tento nechtěný nebo nepřijatý aspekt osobnosti spojoval s pojmem stín.

Práce se stínem neznamená, že máme své destruktivní impulzy jednoduše přijmout a podle nich jednat. Znamená spíš dokázat je uvidět bez toho, abychom před nimi museli utéct.

Protože to, co nevidíme, nás může řídit mnohem snadněji než to, co si uvědomujeme.

Také druzí lidé nám něco ukazují

Někdy nás na druhém člověku něco neobyčejně silně zasáhne. Někdo nás fascinuje. Jiný nás vytáčí k nepříčetnosti. U někoho cítíme závist, u jiného obdiv.

Jungovská práce se může ptát: co přesně se ve mně při setkání s tímto člověkem aktivuje?

Ne proto, abychom si řekli, že problém je „jen ve mně“. Druhý člověk může skutečně dělat něco, co nám ubližuje. Ale naše reakce může mít ještě další vrstvu.

Někdy totiž nereagujeme pouze na člověka, který před námi stojí. Reagujeme také na něco, co se v nás prostřednictvím tohoto člověka probudilo.

A sny?

Sny nejsou v jungovské terapii věštbou ani hádankou, kterou musí terapeut správně vyřešit. Mohou být jedním ze způsobů, jak se naše psychika vyjadřuje obrazem.

Proto se u snu neptáme pouze: „Co tento symbol znamená?“ Důležitější bývá: co znamená tento sen právě pro vás? Co ve vás vyvolává konkrétní obraz? Jakou atmosféru má? Co se ve vašem životě děje v době, kdy se vám zdál?

Sen tak může otevřít něco, k čemu bychom se pouze rozumovým přemýšlením dostávali velmi obtížně.

Terapie jako cesta k většímu celku

Jungovská terapie není snaha vytvořit z člověka někoho, kdo už nikdy nebude úzkostný, smutný, naštvaný nebo nejistý. Člověk není stroj, který lze opravit tak, aby už nikdy nevykazoval chybu.

Spíš se učíme být v kontaktu s větší částí sebe sama. S tím, co je silné, i s tím, co je zranitelné. S tím, co o sobě víme, i s tím, co jsme zatím neviděli. S minulostí, ale také s tím, co chceme dál žít.

A někdy se ukáže, že cesta ven z problému nevede tak, že se ho zbavíme, ale že pochopíme, proč v našem životě vznikl a co potřebuje, aby se mohl změnit.

To může být velmi praktická pomoc. Protože když začneme rozumět tomu, co se v nás skutečně děje, získáváme možnost reagovat jinak než doposud.

← Zpět na Naše zaměření     Číst i o Rogersově přístupu →