Z čeho vycházím · přístup zaměřený na člověka (Carl Rogers)
Terapie jako setkání dvou lidí
Carl R. Rogers (1902–1987), zakladatel na člověka zaměřeného přístupu. Kresba: Wikimedia Commons, autor Didius (nl.wikipedia), licence CC BY 2.5.
Někdy člověk nepotřebuje další radu. Potřebuje, aby ho někdo opravdu slyšel.
Ne jen čekal, až domluví. Nehodnotil ho. Nesnažil se ho okamžitě opravit. A hlavně mu neříkal, jaký by měl být.
Právě na této jednoduché, ale hluboké myšlence postavil svou psychoterapeutickou práci americký psycholog Carl R. Rogers.
Rogers věřil, že člověk má v sobě schopnost růst a měnit se. Terapeut mu tuto schopnost nevkládá zvenčí. Spíš vytváří podmínky, ve kterých se k ní člověk může znovu dostat.
Nemusíte být jiný člověk, abyste si zasloužil přijetí
Mnoho lidí přichází do terapie s pocitem, že je s nimi něco špatně.
„Jsem moc citlivý.“
„Jsem slabý.“
„Jsem příliš žárlivý.“
„Měl bych to zvládat.“
„Neměl bych se takhle cítit.“
„Kdybych byl normální, neměl bych tento problém.“
Rogersův přístup začíná na jiném místě. Nemusíte nejdřív přestat být takový, jaký jste, abyste mohl být přijat.
Terapeut se nesnaží člověka rozdělit na „dobré“ a „špatné“ části a rozhodnout, které je potřeba odstranit. Snaží se pochopit člověka jako celek.
To neznamená souhlasit se vším, co člověk dělá. Přijetí člověka není totéž jako schvalování každého jeho chování. Znamená to něco jiného: „Mohu tě brát vážně jako člověka, i když se právě díváme na něco, na co nejsi pyšný.“
Právě takové přijetí může člověku umožnit podívat se na sebe bez nutnosti okamžitě se odsoudit.
Tři věci, na kterých záleží
Rogers popsal tři základní postoje terapeuta: empatii, opravdovost a bezpodmínečné přijetí. Ve své klasické formulaci je považoval za klíčové podmínky terapeutické změny.
Empatie
Snaha skutečně porozumět tomu, jak svět v danou chvíli prožíváte vy – ne jen „být hodný“. Někdy při takovém rozhovoru poprvé sami uslyšíte něco, co jste předtím nedokázali pojmenovat.
Opravdovost
Terapeut se neschovává za naučené věty a profesionální masku. Rogers tomu říkal kongruence – soulad mezi tím, co terapeut prožívá, a jak ve vztahu vystupuje.
Přijetí
„Nemusím před terapeutem vypadat lépe, než mi právě je.“ Nemusíte být rozumný, silný, mít jasno. Terapeut vás nemusí hodnotit jako dobrého nebo špatného člověka.
Proč vůbec vztah může pomáhat?
Člověk se nemění pouze tím, že dostane správnou informaci. Kdyby to tak bylo, stačilo by nám přečíst si několik dobrých knih a všechny naše problémy by zmizely.
Jenže mnoho našich problémů vzniká a udržuje se ve vztazích. Naučili jsme se, že nesmíme být slabí. Že naše emoce obtěžují. Že lásku si musíme zasloužit. Že když uděláme chybu, budeme odmítnuti. Že musíme všechno zvládnout sami.
A potom tyto zkušenosti často pokračují v našem dospělém životě. Rogersovský terapeutický vztah může nabídnout jinou zkušenost:
Mohu být sám sebou a přesto zůstávám v kontaktu s druhým člověkem.
Mohu říct něco obtížného a druhý člověk neodejde.
Mohu přiznat něco, za co se stydím, a nemusím být odsouzen.
Mohu nevědět a nemusím okamžitě dostat návod.
Mohu se postupně naučit slyšet sám sebe.
Terapeut vám nemusí říct, co máte dělat
To může znít zvláštně. Přijdete s problémem a terapeut vám neřekne: „Uděláte toto.“
Rogersovský přístup vychází z přesvědčení, že člověk není pouze pasivním příjemcem terapeutových řešení. Má vlastní schopnost hledat, rozlišovat a rozhodovat se.
Úkolem terapeuta proto není převzít řízení vašeho života. Jeho úkolem je pomoci vytvořit prostor, ve kterém můžete lépe slyšet sami sebe.
A to neznamená, že terapie musí být pasivní nebo že terapeut nikdy nic neřekne. Znamená to, že odpověď na otázku „co mám se svým životem udělat?“ nemá být automaticky odpovědí terapeuta. Je to otázka, ke které můžete postupně dojít společně.
Když člověk nemusí předstírat
Možná právě to je jedna z nejjednodušších cest, jak popsat Rogersovu práci.
Člověk přijde do terapie s tím, co si o sobě myslí. A postupně může začít objevovat, co skutečně prožívá. Co chce. Čeho se bojí. Co potřebuje. Co už nechce. Co si dlouho nedovolil. A co možná celý život dělal jen proto, aby byl přijatý druhými.
Cílem není vytvořit z člověka někoho „lepšího“. Spíš mu pomoci, aby mohl být více v kontaktu sám se sebou. Protože když člověk nemusí tolik bojovat s tím, kým je, získává více energie pro to, aby mohl něco změnit.
V tom může být jedna z největších sil Rogersova přístupu
Nemusíme se nejprve změnit, abychom mohli začít žít jinak. Někdy se začneme měnit právě ve chvíli, kdy poprvé zažijeme, že můžeme být skutečně sami sebou.