Kolik je dost?

Poslední dobou na mě na internetu vyskakují lidé, kteří mi chtějí pomoct vydělávat víc peněz.

Nevím, jak zjistili, že je potřebuju.

Ale jsou si tím poměrně jistí.

Nabízejí své služby koučům, terapeutům, psychologům a vůbec lidem, kteří fungují podobně jako my.

A protože jsem zvědavý člověk, udělal jsem chybu.

Podíval jsem se na to.

Zajímalo mě, jak to vlastně dělají.

A začala na mě vyskakovat čísla.

Vyděláváte jen 50 000 měsíčně?

Můžete vydělávat 100 000.

Proč ne 200 000?

300 000?

A samozřejmě reference.

Příběhy lidí, kteří ještě nedávno vydělávali nějakou úplně obyčejnou částku a potom objevili ten správný systém.

Mezi nimi psychologové.

Terapeuti.

Koučové.

Lidé, kteří dělají v zásadě totéž co my.

A najednou tam svítilo:

1 000 000 Kč.

Měsíčně.

To už člověka zaujme.

I když nechce.

Milion je totiž milion.

A tak jsem začal přemýšlet, co dělají jinak.

Jak prodávají.

Co prodávají.

Kolik mají klientů.

Jak nastavili ceny.

Jaké mají produkty.

Jak funguje jejich marketing.

A někde během toho mi došlo, že vlastně řeším úplně špatnou otázku.

Ptám se:

Jak vydělat víc?

Aniž bych předtím odpověděl na mnohem jednodušší:

Kolik je dost?

A zjistil jsem, že nevím.

Co vlastně znamená dost pro terapeuta?

Šedesát klientů za měsíc?

Dvacet?

Sto?

Pět set?

Je dost 50 000 korun?

100 000?

300 000?

Milion?

A co se přesně stane, když se ze sta tisíc stane milion?

Je člověk desetkrát spokojenější?

Má desetkrát lepší manželství?

Desetkrát víc času?

Spí desetkrát lépe?

Nebo má jen větší číslo?

Čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím podivnější mi připadala jedna věc.

Skoro všude jsem našel odpověď na otázku, jak mít víc.

Ale skoro nikde na otázku, kdy už mám dost.

Přitom bez ní je celý ten závod poněkud zvláštní.

Když nevím, kde je cíl, můžu běžet celý život.

A pokaždé, když někam doběhnu, někdo mi ukáže člověka, který je ještě o kus dál.

Vyděláváte padesát?

Můžete sto.

Vyděláváte sto?

Můžete tři sta.

Tři sta?

Podívejte se na Petra.

Petr dělá milion.

Nevím, kdo je Petr.

Ale začíná mě prudit.

Ne proto, že vydělává milion.

Klidně ať vydělává dva.

Problém je, že najednou začnu přemýšlet, jestli bych ho neměl vydělávat taky.

Sto tisíc korun si ještě dokážu nějak představit.

Za sto tisíc si můžu koupit auto.

Dobře.

Za milion si můžu koupit lepší auto.

Taky dobře.

Jenže potom začíná ta část, která mi nějak nevychází.

Pokud bych kvůli tomu milionu musel desetkrát zvýšit svůj výkon, potřebuju opravdu desetkrát lepší auto?

A existuje vůbec desetkrát lepší auto?

Pojede mě desetkrát lépe odvézt děti do školy?

Budu se v něm desetkrát méně rozčilovat, že zase nestíháme?

Asi ne.

A pak je tu ještě něco.

Když vidím člověka, který vydělává milion měsíčně, část mé hlavy automaticky předpokládá, že něco umí lépe než já.

Možná je chytřejší.

Schopnější.

Pracovitější.

Možná něco pochopil.

Na něco přišel.

A možná ano.

Jenže na co přesně?

Možná je skutečně desetkrát lepší terapeut.

Ale možná je jen desetkrát lepší v prodeji terapie.

A to jsou dvě úplně jiné disciplíny.

Člověk může být skvělý psycholog a mizerný obchodník.

A může být skvělý obchodník a úplně průměrný psycholog.

Peníze samy o sobě nám o tom neřeknou vůbec nic.

Čím déle jsem jejich nabídky četl, tím víc jsem začínal chápat, v čem spočívá ten trik.

Pokud chcete vydělávat víc, nesmíte svůj příjem vázat na svůj čas.

To dává ekonomicky perfektní smysl.

Hodina má šedesát minut.

Já mám jenom jeden zadek, kterým můžu sedět v jednom křesle.

A proti mně může sedět jeden člověk.

To se škáluje dost blbě.

Takže je potřeba přestat prodávat hodinu.

Napište e-book.

Vytvořte online kurz.

Udělejte seminář.

Webinář.

Přednášku.

Program.

Místo jednoho člověka jich může poslouchat sto.

Místo jednoho klienta si může e-book koupit tisíc lidí.

Knížka stojí pět set korun.

Tisíc lidí.

Půl milionu.

A nemusíte kvůli tomu odpracovat tisíc hodin.

Matematicky je to nádherné.

A já proti té matematice vlastně nic nemám.

Jenže mi tam začal překážet jeden poměrně nepraktický detail.

Psychoterapie.

Protože já jsem si vždycky myslel, že terapie je něco, co vzniká mezi dvěma lidmi.

Ne že jeden něco ví a druhému to předá.

Ale že se potkají.

Člověk a člověk.

Možná trochu pateticky:

duše a duše.

Jeden něco řekne.

Druhý to slyší.

Ale neuslyší jen slova.

Všimne si, že člověk při jedné větě sklopil oči.

Že se zasmál přesně ve chvíli, kdy mluvil o něčem, co vůbec nebylo směšné.

Že na otázku neodpověděl.

Že se naštval.

Že ztichl.

A podle toho se něco stane.

Nebo taky nestane.

Možná budeme deset minut mlčet.

Zkuste dát deset minut ticha do e-booku.

To bude hodně prázdných stránek.

A tady jsem se v celé té úžasné matematice začal ztrácet.

Protože jestli je podstatou terapie individuální setkání, co přesně škálujeme?

Když místo jednoho člověka sedí přede mnou sto lidí, mluvím ještě k člověku?

Nebo už mluvím k publiku?

A když napíšu knihu a přečte si ji tisíc lidí, kdo si tam vlastně povídá s kým?

Já přece nevím, kdo ji právě drží.

Nevím, co se mu stalo.

Nevím, u které věty se zastavil.

Nevím, jestli se směje.

Nevím, jestli ho něco zasáhlo.

Nevím, jestli právě potřebuje pokračovat.

Nebo knihu zavřít.

Duše přece není škálovatelná.

Nemůžu vzít něco, co vzniká mezi dvěma konkrétními lidmi, zmáčknout CTRL+C, CTRL+V a rozeslat to tisíci lidem.

A přesto právě teď píšu knihu.

Takže je docela možné, že jsem se do vlastní otázky chytil.

Protože pokud tohle jednou někdo čte, sedím tu já, někdy úplně jindy a někde úplně jinde.

A někde na druhé straně je člověk, kterého vůbec neznám.

A přesto se mezi námi možná něco děje.

Ne terapie.

To bych si netroufl tvrdit.

Ale možná setkání.

Já něco řeknu.

A potom už nemám kontrolu nad tím, co se stane.

Možná se čtenář zasměje.

Možná si vzpomene na svého otce.

Možná na svoje děti.

Možná ho napadne něco, co mě při psaní vůbec nenapadlo.

A možná knihu odloží a řekne si, že ten člověk je debil.

I to je vztah.

Poněkud jednostranný, ale vztah.

A tady se mi začíná rozpadat jednoduché dělení na dobrou individuální terapii a špatné masové produkty.

Možná totiž není problém v tom, kolika lidem mluvím.

Možná je problém v tom, z jakého místa k nim mluvím.

Můžu sedět proti jedinému člověku a vůbec ho nevidět.

Můžu mu mechanicky dávat rady, které dávám všem.

A můžu napsat jednu jedinou větu do knihy, u které se člověk o dva roky později zastaví, protože má pocit, že byla napsaná přesně pro něj.

Možná se dokonce může stát něco mnohem podstatnějšího.

Že si člověk při čtení jedné knihy nebo během jedné přednášky najednou uvědomí, že posledních pět let dělá něco, co vlastně vůbec dělat nechce.

Že někam šel.

Potom ještě o kus dál.

A ještě dál.

Až se jednoho dne rozhlédl a zjistil, že vůbec netuší, proč tam je.

Možná právě tohle může kniha udělat.

Neříct člověku, kam má jít.

Ale na chvíli ho zastavit.

A položit mu otázku:

Kam vlastně jdeš?

A v tu chvíli jsem se zase vrátil k tomu původnímu slovu.

Dost.

Protože možná problém není milion korun.

Problém není ani sto tisíc.

A vlastně ani padesát.

Problém začíná ve chvíli, kdy se změní význam slova dost, aniž si toho všimneme.

Na začátku mohlo „dost“ znamenat:

Mám kde bydlet.

Uživím rodinu.

Dělám práci, která mi dává smysl.

Mám čas na děti.

Mám čas na ženu.

Mám čas někdy nedělat vůbec nic.

A potom se někde cestou „dost“ změní.

Dost je sto tisíc.

Pak dvě stě.

Pak milion.

Dost je plný kalendář.

Dost je větší praxe.

Dost je víc klientů.

Dost je větší dosah.

Dost je další produkt.

A nejpodivnější je, že člověk nemusí vůbec zaznamenat okamžik, kdy se to stalo.

Pořád má pocit, že jde za svým cílem.

Jen už dávno jde za cílem někoho jiného.

A tady mi začíná být Jung zase nepříjemně užitečný.

Protože individuace přece není cesta k tomu, abych ze sebe dostal maximum.

Je to cesta k tomu, abych postupně zjistil, co je skutečně moje.

A to není totéž.

Možná ze sebe dokážu vybudovat velmi úspěšného podnikatele.

Možná dokážu vytvořit terapeutické centrum.

Zaměstnat dvacet lidí.

Prodávat kurzy.

Dělat semináře pro stovky lidí.

Možná bych v tom byl dokonce dobrý.

Ale z toho ještě vůbec neplyne, že je to můj život.

A to je na tom možná nejzákeřnější.

Člověk se nemusí ztratit jen tím, že selže.

Může se ztratit také tím, že je velmi úspěšný v něčem, co nikdy nechtěl dělat.

Možná tedy otázka „kolik je dost?“ nakonec vůbec není otázkou na peníze.

Možná je to otázka na hranici.

Na okamžik, kdy ještě žiju svůj život, a na okamžik, kdy už jen velmi efektivně plním představu o tom, jak by úspěšný život měl vypadat.

A možná proto je tak těžké na ni odpovědět.

Protože žádná univerzální částka neexistuje.

Pro někoho je málo padesát tisíc.

Pro jiného je dost třicet.

Někdo chce firmu se stovkou zaměstnanců a je v ní šťastný.

Jiný chce dopoledne tři klienty a odpoledne sázet strom.

Ani jedno není správně.

Průser začíná možná až tehdy, když ten druhý začne budovat firmu se stovkou zaměstnanců, protože mu někdo vysvětlil, že sázet strom je nevyužitá kapacita.

A tak jsem nakonec na otázku, kolik je dost, žádnou částku nenašel.

Našel jsem jen další otázku.

A ta je možná podstatnější.

Je život, který se tak usilovně snažím zlepšit, ještě vůbec můj?