Dítě vytáhne stín rychleji než analytik

Jako terapeut vím poměrně přesně, jak se má zacházet s dětskými emocemi.

Jako otec čtyř dětí mám k této teorii několik připomínek.

Máme doma tři děti.

Dvě z nich normálně chodí do školky.

Dnes nechodí.

Jsou nemocné.

Unudlané.

Ukašlané.

Každých přibližně pět minut někomu utíráme nos.

V noci jsem spal asi 4 hodiny.

Tedy přesněji řečeno jsem byl 4 hodiny v posteli.

To není totéž.

Dvakrát Nurofen.

Třikrát pití.

Jedno dítě spí se mnou.

Někdy dvě.

Pokud jste nikdy nespali v jedné posteli se dvěma malými nemocnými dětmi, možná si představujete něco něžného.

Něco jako rodinnou fotografii.

Tři lidé se k sobě tulí.

Bezpečí.

Blízkost.

Láska.

Ve skutečnosti má jedno dítě koleno ve vašich zádech, druhé chodidlo na vašem obličeji a vy se kolem třetí ráno začínáte smiřovat s tím, že levou ruku už pravděpodobně nikdy nebudete používat.

Ráno tedy vstáváte svěží asi jako člověk, kterého v noci několikrát vzbudili, kopali do něj a potom po něm chtěli pití.

Nervová soustava je lehce přepjatá.

Sympatikus neví, jestli náhodou není parasympatikus.

Parasympatikus už se k celé věci odmítá vyjadřovat.

Ale jste rodič.

A terapeut.

Takže víte, že nemocné děti potřebují klid, kontakt a nějakou příjemnou společnou činnost.

Budeme tvořit.

Vyndáme modelínu.

Sedneme si k jídelnímu stolu.

A chvíli je to opravdu krásné.

Vznikají zvířátka.

Postavičky.

Kuličky.

Hadi.

Něco, o čem dítě tvrdí, že je pes, a vy nemáte jediný důvod jeho interpretaci zpochybňovat.

Říkáte si:

Jo. Tohle je dobrý.

Klidné dopoledne.

Nemocné děti jsou zabavené.

Jsme spolu.

Nikdo neřve.

Nikdo nikoho nemlátí.

Dokonce mám na několik minut pocit, že rodičovství docela zvládám.

Pak odejdu.

Na patnáct minut.

Potřebuji zařídit přibližně patnáct věcí.

Vrátím se.

Modelína je v kuchyni.

Modelína je v obýváku.

Modelína je na chodbě.

Modelína je v botách v předsíni.

Modelína je ve dvou květináčích.

Stojím tam.

Dívám se na to.

A někde uvnitř mého těla se právě odehrává velmi rychlý přechod mezi analytickou psychologií a kardiologií.

Tep letí přibližně na dvě stě.

Tlak na tři sta.

Carl Gustav Jung opouští místnost.

Rogers jde hned za ním.

Zůstávám tam já.

Nevyspaný.

Unavený.

Přetažený.

A nasraný.

A právě v tu chvíli se ozve:

„Tatííí?“

Podívám se na stůl.

A všimnu si ještě jedné věci.

Čaj na nachlazení, který jsem jim před hodinou udělal, stojí přesně tam, kde jsem ho nechal.

Nedotčený.

Takže udělám to, co by měl udělat vyzrálý, poučený a emočně regulovaný rodič.

Potlačím úplně všechno, co se potlačit dá.

Vztek.

Únavu.

Bezmoc.

Chuť vzít modelínu a vyhodit ji i s květináčem.

Možná i s botou.

Nadechnu se.

A snažím se tvářit jako pohodový a vzorný rodič.

Protože přece vím, že děti to neudělaly proto, aby mě nasraly.

Vím, že jsou malé.

Vím, že jsou nemocné.

Vím, že se nudí.

Vím, že jejich schopnost předvídat důsledky toho, že nacpou modelínu do boty, není ještě zcela rozvinutá.

Vím toho strašně moc.

A vůbec mi to nepomáhá.

Uvnitř mě totiž stojí chlap, který chce zařvat:

„CO JSTE TO PROBOHA UDĚLALI?!“

A vedle něj stojí terapeut a šeptá:

„Klid. Reguluj se.“

Tak se reguluju.

Strašně se reguluju.

Reguluju se tak intenzivně, až mám pocit, že mi praskne céva v hlavě.

„Děti,“ řeknu hlasem člověka, který právě dosáhl mimořádně vysokého stupně osobnostní integrace, „modelína patří ke stolu.“

Možná se dokonce usměju.

Nevím.

Člověk si při extrémním psychickém vypětí nepamatuje všechno.

A tady začíná být Jung nepříjemný.

Protože já jsem si dlouho myslel, že práce se Stínem znamená především nenechat Stín jednat.

Nekřičet.

Nebýt agresivní.

Nebýt tím otcem, kterým být nechci.

Udržet ho někde dole.

Jenže Stín nezmizí tím, že se člověk začne tvářit mile.

Naopak.

Možná ho právě vyrábí.

Protože někde uvnitř stále existuje moje zuřivost.

Moje únava.

Moje bezmoc.

Moje přání, aby mě všichni nechali deset minut na pokoji.

A dokonce i něco, co se vzornému rodiči přiznává opravdu špatně:

V tu chvíli mě moje vlastní děti serou.

Ne děti jako takové.

Nechci je vyměnit.

Nechci jinou rodinu.

Za chvíli je budu zase objímat.

Ale právě teď mě serou.

A možná právě tohle je okamžik, kdy dítě vytáhne Stín rychleji než analytik.

Analytik se k němu propracovává opatrně.

Ptá se.

Čeká.

Obchází obrany.

Dítě vezme modelínu, nacpe ji do vaší boty a má hotovo.

Tady je.

Celý.

A možná není úkolem okamžitě ho zahnat zpátky.

Možná je prvním krokem připustit:

Ano. Tohle je také ve mně.

Jsem milující otec.

A jsem otec, kterého jeho děti někdy příšerně štvou.

Jsem terapeut, který rozumí regulaci emocí.

A jsem člověk, který by občas nejraději reguloval emoce tak, že odejde do lesa a vrátí se ve čtvrtek.

Jedno neruší druhé.

Možná právě snaha být jen tím prvním vytváří to druhé.

Jenže všechno to, co jsem tak úspěšně zreguloval, někam musí.

Naštěstí topíme dřevem.

V zimě je to jednoduché.

Dřevo.

Sekera.

A potřeba zatopit.

S množstvím vzteku, které jsem schopen během běžného rodinného dne vyprodukovat, bych odhadem připravil tři sta kubíků dřeva a ani se nezapotil.

Sekera je v tomto ohledu pozoruhodný terapeutický nástroj.

Neptá se na dětství.

Nevyžaduje náhled.

Nezajímá ji vztah s otcem.

Prostě vezmete špalek.

A prásk.

Další.

Prásk.

A ještě jeden.

Po nějaké době je dřevo naštípané, člověk je klidnější a rodina může dál žít v přesvědčení, že má emočně vyrovnaného otce.

V zimě tedy dobrý.

Horší je léto.

V létě se netopí.

A štípat tři sta kubíků dřeva jen kvůli psychické hygieně už by mohlo sousedům připadat podezřelé.

Takže mám jinou metodu.

Vylezu na terasu.

Ideálně sám.

A vedu rozhovor.

S imaginárním tvorem.

Nevím přesně, kdo to je.

Nikdy jsme se formálně nepředstavili.

Ale je to mimořádně odolná bytost.

Můžu mu říct úplně všechno.

O dětech.

O lidech.

O světě.

O tom, co mě sere.

O tom, co už nemůžu.

O tom, že bych potřeboval, aby po mně alespoň deset minut nikdo nic nechtěl.

A především se na něj můžu opravdu, ale opravdu vyvztekat.

On to unese.

Nehádá se.

Nepláče.

Nevysvětluje mi, že modelína byla v květináči proto, že tam bydlel šnek.

Prostě tam je.

A já mu to všechno řeknu.

Nahlas.

Občas velmi nahlas.

Kdyby mě někdy při tom pozoroval soused, pravděpodobně by se poněkud změnil jeho názor na psychoterapii.

Ale funguje to.

Jde to ven.

O Stínu můžete dlouho přemýšlet.

Můžete ho analyzovat.

Můžete s ním vést dialog.

Můžete číst Junga a přemýšlet, co všechno jste odsunuli někam za hranice toho, koho považujete za sebe.

To všechno je užitečné.

Ale možná je ještě lepší nechat Stín chvíli pracovat s vámi.

On si s vámi totiž docela zacvičí.

Ukáže vám, jak vypadá váš klid, když jste dvě noci pořádně nespali.

Co udělá vaše laskavost, když po vás pátý člověk během jedné minuty něco chce.

Jak pevná je vaše představa o sobě jako trpělivém otci, když najdete modelínu ve druhém květináči.

A najednou o Stínu nepřemýšlíte.

Potkáte ho.

Teda doufám.

Protože když už si s vámi dal tolik práce, byla by docela škoda ho zase nevidět.

A když ho uvidíte, možná se něco trochu uvolní.

Nezmizí.

Nestane se z vás osvícený člověk.

Děti vás budou štvát dál.

Ale už nemusíte vynakládat tolik energie na přesvědčování sebe sama, že člověk, který stojí na terase a nadává imaginárnímu tvorovi, nejste vy.

Jste.

Taky.

A kupodivu se s tím dá žít.

Pak se vrátím dovnitř.

Modelína je pořád v botě.

Čaj je pořád nedotčený.

Děti jsou pořád nemocné.

Nic se nevyřešilo.

Ale já už nepotřebuji, aby se to okamžitě vyřešilo.

A možná právě tady jsem začal chápat něco, co jsem o Stínu dlouho chápal jen hlavou.

Přijmout svůj vztek neznamená předat mu řízení.

Nemusím ho vyřvat na děti.

Ale nemusím ani předstírat, že tam není.

Můžu ho vzít ven.

Dát mu sekeru.

Nebo imaginárního tvora.

A nechat ho chvíli mluvit.

Protože možná nejnebezpečnější není otec, který někdy cítí vztek.

Možná je nebezpečnější otec, který je přesvědčený, že žádný vztek nemá.

Jeho děti ho totiž stejně jednou najdou.

Pravděpodobně v botě.

Společně s modelínou.

A možná je nakonec nejtěžší udělat něco úplně jiného.

Podívat se do zrcadla.

Ne na obraz člověka, kterého bychom tam chtěli vidět.

Ne na laskavého rodiče.

Ne na terapeuta, který rozumí emocím.

Ne na člověka, který už má svoje věci přece dávno zpracované.

Ale na sebe.

A připustit, že někde za tím vším stojí taky něco mnohem méně hezkého.

Něco vzteklého.

Zuřivého.

Unaveného.

Něco, co by občas nejraději zařvalo tak, že se zatřesou okna.

Tohle ve mně taky dřímá.

Nemusím tomu dát sekeru do ruky a pustit to mezi lidi.

Nemusím se tím stát.

Ale možná se na to potřebuji alespoň jednou pořádně podívat.

Protože teprve když připustím, že ten obraz v zrcadle patří také ke mně, nemusím před ním celý život utíkat.