Jsem Poustevník. Archetypově.
Jenom mám taky ženu a čtyři děti, takže se to poněkud blbě realizuje.
A taky jsem terapeut.
Což je další drobná komplikace, protože jsem si k potřebě být sám vybral povolání, jehož podstatou je být s lidmi.
Hodně s lidmi.
Připravujeme přednáškovou akci.
Bude tam spousta lidí.
Všichni kolem mě se těší.
Kromě mě.
Přitom vím, že to bude dobré.
Téma funguje.
Přednáška bude fungovat.
Lidé přijdou.
Možná si z ní něco odnesou.
Vlastně přesně tohle bych měl chtít.
Jenže tam bude spousta lidí.
A se spoustou lidí přijde spousta různých energií.
Někdo bude nadšený.
Někdo skeptický.
Někdo bude chtít mluvit.
Někdo bude chtít mluvit dlouho.
Někdo mi bude chtít vyprávět svůj příběh.
Někdo bude potřebovat něco vysvětlit.
Někdo něco nepochopí.
A někdo to pochopí úplně jinak, než jsem to myslel.
A já tam budu stát a vnímat všechny ty různé polohy najednou.
A co já s tím?
Všem to přece nemůžu říct individuálně.
Možná by bylo lepší, kdybych tam vůbec nebyl.
Co kdybych jim to jen odpřednášel?
Přijdu.
Řeknu, co potřebuji říct.
Posvítím na to.
A zase půjdu.
Oni to pochopí.
…
Kristepane.
Oni to nepochopí.
Někdo ano.
Někdo napůl.
Někdo vůbec.
Někdo si z toho odnese přesný opak.
A někdo za mnou po přednášce přijde a řekne:
„Můžu se vás jenom na něco krátce zeptat?“
Což je věta, po které terapeut velmi dobře ví, že následujících dvacet minut už nikam nejde.
A tady někde se ve mně Poustevník začne ošívat.
Protože on by vlastně lidem docela rád něco ukázal.
Jen s nimi potom nechce zůstat na večírku.
Možná proto mě ten archetyp vždycky tolik přitahoval.
Poustevník totiž není člověk, který nenávidí svět.
Naopak.
Něco o něm ví.
Něco v něm hledal.
Někam došel.
A pak stojí trochu stranou a drží lucernu.
Nestrká nikoho na cestu.
Nevysvětluje každému jednotlivě, kudy má jít.
Jen na chvíli posvítí.
A možná právě tohle bych chtěl umět.
Posvítit a zase jít.
Jenže můj problém je, že když jednou posvítím, začnu okamžitě kontrolovat, jestli všichni viděli.
Jestli někdo nezakopl.
Jestli někdo nešel špatným směrem.
Jestli někdo nepotřebuje ještě trochu přisvítit.
A najednou už nejsem Poustevník.
Jsem správce veřejného osvětlení.
A možná právě tady začíná můj skutečný problém se samotou.
Ne že bych jí měl málo.
Možná si ji neumím dovolit.
Protože někde hluboko ve mně pořád běží přesvědčení, že když něco vidím, měl bych s tím také něco udělat.
Když někdo tápe, měl bych mu pomoci.
Když něco nefunguje, měl bych to opravit.
Když někdo nerozumí, měl bych mu to vysvětlit.
A když už jednou rozsvítím lucernu, měl bych ji držet tak dlouho, dokud všichni bezpečně nedojdou.
Jenže možná nemusím.
Možná úkolem Poustevníka nikdy nebylo dovést všechny domů.
Možná měl opravdu jenom chvíli stát u cesty.
Posvítit.
A potom se vrátit do tmy, ze které přišel.
A pak je tu ještě jeden Poustevník.
Domácí.
Ten to má podstatně horší.
Doma jsme totiž já, manželka a čtyři kousky.
Pět lidí, které miluju.
A každý z nich má vlastní potřeby.
Vlastní energii.
Vlastní pocity.
Vlastní emoce.
A všichni je mají najednou.
Nejlépe najednou.
Úplně nejlepší je, když je to opravdu všechno najednou.
Jeden něco potřebuje.
Druhý něco nemůže najít.
Třetí pláče.
Čtvrtý právě zjistil, že existence nějakým zásadním způsobem neodpovídá jeho představám, a potřebuje to neprodleně sdělit celému domu.
Manželka mi něco říká.
Já jí pravděpodobně také něco říkám.
Nikdo nikoho neposlouchá.
A do toho existuje přibližně dvacet sedm věcí, které je potřeba udělat.
Samozřejmě nejlépe najednou.
Nádobí.
Prádlo.
Jídlo.
Dřevo.
Kočka.
Úkoly.
Něco objednat.
Někomu zavolat.
Něco opravit.
Někam jet.
A uprostřed toho všeho se někdy stane zvláštní věc.
Uvidím dveře.
Úplně obyčejné dveře.
Dveře do místnosti, do které se dá vejít.
A zavřít je za sebou.
V tu chvíli vypadají asi tak, jako když jdete několik dní pouští a mezi dunami se najednou objeví oáza.
Palmy.
Stín.
Studna.
Voda.
Normální člověk by se z ní asi napil.
Já bych do ní nejradši spadl.
Ne proto, že bych chtěl pryč od své rodiny.
To je na tom právě to zvláštní.
Já je mám rád.
Chci s nimi být.
A současně někdy zoufale potřebuji, aby po mně několik minut nikdo nic nechtěl.
Ne rozhovor.
Ne rozhodnutí.
Ne odpověď.
Ne pomoc.
Ne ponožku.
Ne svačinu.
Ne vyřešit spor o předmět, o kterém jsem ještě před třiceti vteřinami netušil, že v našem domě existuje.
Nic.
Jen dveře.
Kliknout.
Zavřít.
Ticho.
A právě v takových chvílích začínám chápat, že samota pro mě není nepřítomnost lidí.
Je to nepřítomnost požadavků.
Místo, kde na chvíli nemusím reagovat.
Nemusím nic opravovat.
Nemusím ničemu rozumět.
Nemusím nikoho uklidňovat.
Nemusím nikam svítit.
Můžu prostě chvíli být.
Jenže když máte čtyři malé děti, dveře nejsou úplně spolehlivý psychologický nástroj.
Za několik vteřin se zpravidla ozve:
„Tati?“
Chvíli ticho.
„TATÍÍÍ?“
A potom klika.
Poustevník tedy nemá jeskyni.
Má koupelnu.
A ani ta se nedá zamknout na moc dlouho.
Možná proto mě ten obraz Poustevníka tolik přitahuje.
Ne kvůli samotě samotné.
Ale kvůli představě člověka, který smí na chvíli odejít od světa, aniž by ho musel přestat milovat.
Tohle jsem dlouho neuměl.
Měl jsem pocit, že když odejdu, opouštím.
Když nepomůžu, selhávám.
Když něco vidím a nezasáhnu, jsem lhostejný.
A tak jsem svítil.
V práci.
Doma.
Lidem kolem sebe.
A často i tam, kde mě o světlo vůbec nikdo nežádal.
A pak jsem se divil, že mi dochází baterka.
Možná tedy Poustevník není člověk, který utekl před lidmi.
Možná je to člověk, který pochopil, že aby se k nim mohl vracet, musí od nich někdy odejít.
A že zavřené dveře nemusí znamenat:
Nechci vás.
Někdy znamenají jen:
Chci se k vám za chvíli vrátit jako já. Celý. Opravdový. Dejte mi chvilku.
Odejít na chvíli od lidí neznamená přestat je milovat.
Někdy je to jediný způsob, jak se k nim dokázat vrátit.