Je 6:45.
Za hodinu začíná škola.
Nejstarší dcera jde do školy, mladší dcera a syn do školky. Člověk by řekl, že za hodinu se tři děti dají vzbudit, obléct, umýt, nakrmit a dostat z domu.
Nedají.
Nestíháme.
Absolutně nestíháme.
Jedno dítě má nudli. Druhé zoufale křičí přes celý dům, že nechce do školky. Nikdo nechce snídat. Nikdo se nechce umýt. Nikdo se nechce oblékat.
A já jsem terapeut.
Vím něco o emocích. O regulaci. O dětských potřebách. O projekci. O nevědomí. Přečetl jsem Junga, 3x. Poslouchám lidské příběhy. Pomáhám lidem hledat souvislosti a hloubku tam, kde je sami nevidí.
V 7:12 mi to není vůbec k ničemu.
Potřebuji najít druhou ponožku.
Nakonec nějak vyjedeme.
Ranní rozvážka tří dětí zabere přibližně hodinu a třicet kilometrů. Když se vracím domů, mám pocit, že část pracovního dne už mám za sebou.
Přijedu.
Manželka, mimochodem také terapeutka, mi oznámí:
„Nějak teď úplně nedávám kontakt s lidmi. Jsem totálně vyčerpaná.“
Tady někde by možná bylo dobré projevit empatii.
Jenže se ve mně zapne terapeut.
A v manželce obrana.
To je jedna z věcí, které vám na psychologii nikdo moc neřekne. Terapeutické schopnosti, které jsou v pracovně docela užitečné, mohou být doma velmi účinným způsobem, jak druhého člověka nasrat.
Někdy totiž manželka nepotřebuje, abych její vyčerpání pochopil, pojmenoval nebo zasadil do souvislostí.
Potřebuje být prostě vyčerpaná.
Bez interpretace.
Bez Rogerse.
Bez Junga.
A hlavně beze mě v roli terapeuta.
Nevíme, co bude k obědu.
To je mimochodem otázka, která se v rodině se čtyřmi dětmi objevuje s železnou pravidelností a překvapivě často nás zastihne zcela nepřipravené.
Do toho zjistím, že nepřijede objednané dřevo a brikety na topení.
Venku se ochlazuje.
Sedám k počítači.
Vytvářím letáky na předvolební setkání.
Cuká mi levé oko.
A pravý bok.
A někde mezi tím vším jsem člověk, který se profesně zabývá lidskou duší.
Občas mě napadne, co by na to řekl Jung.
Pravděpodobně něco o nevědomí, stínu, projekci a procesu individuace.
Já bych v tu chvíli potřeboval hlavně vědět, co bude k obědu.
Možná právě tady začíná tahle kniha.
Nechci psát další návod na šťastný život.
Návodů máme dost.
A čím déle pracuji jako terapeut, tím méně věřím lidem, kteří vypadají, že přišli na to, jak se má správně žít.
Včetně terapeutů.
Možná dokonce především terapeutů.
Protože je poměrně snadné mluvit o přijetí vlastních emocí v tiché pracovně s jedním člověkem naproti sobě.
Je podstatně těžší přijímat emoce dítěte, které v 7:08 leží na podlaze a řve, že nikam nejde, zatímco jeho sourozenec nemůže najít botu a škola začíná za třicet sedm minut.
A přesto si myslím, že právě tam se psychologie stává zajímavou.
Ne když o životě přemýšlíme.
Ale když ho nestíháme.
Když jsme unavení.
Když se zlobíme.
Když selžeme.
Když místo moudrého terapeuta přijde obyčejný naštvaný chlap.
Když zjistíme, že všemu tomu, co říkáme klientům, budeme muset jednou čelit sami.
Mám čtyři děti.
Mám ženu, která je terapeutka.
Jsem terapeut.
Mám rád Junga.
A čím jsem starší, tím víc mám podezření, že rozumět životu a umět ho žít jsou dvě úplně odlišné disciplíny.
Tak jsem se rozhodl psát o té druhé.
Rozumět životu a umět ho žít jsou dvě úplně odlišné disciplíny.