Asi čtyři roky s manželkou řešíme, proč nemusíme lidi.
Což je sakra zajímavá otázka pro dva lidi, kteří se živí tím, že se celý den setkávají s lidmi.
Ne že bychom lidi neměli rádi.
Máme.
To by naši profesní situaci poněkud komplikovalo.
Máme rádi lidi. Opravdu je máme rádi.
Ještě jednou, aby někde po cestě nedošlo k nedorozumění: máme rádi lidi. Opravdově.
Jenže tak nějak víc jednotlivě.
Individuálně.
Jakože ideálně po jednom.
A nejlépe když víme, kdy přijdou a kdy zase odejdou.
Horší je to s lidmi v množném čísle.
Narozeniny. Oslavy. Návštěvy. Večírky. Kalby. Posezení. Společenské akce.
Všechno to, na co se normální člověk údajně těší.
My se nejvíc těšíme, až se vrátíme domů.
A tak jsme to začali řešit.
Jsme přece terapeuti.
Když je někde problém, podíváme se na něj.
Čtyři roky se tedy různými způsoby zabýváme tím, proč je nám lépe doma na zahradě než na oslavě.
Jestli je za tím úzkost.
Vyčerpání.
Nějaká forma sociálního stažení.
Naše minulost.
Dětství.
Vztahové zkušenosti.
Obrana.
Introverze.
Možná nějaký komplex.
Když máte doma dva terapeuty, možností, co všechno s vámi může být špatně, je prakticky neomezené množství.
A tak jsme hledali.
A přitom jsme byli úplně nejspokojenější, když jsme nikam nemuseli.
Seděli jsme doma na zahradě.
Já sekal trávu.
Simona se rýpala v záhonech.
Nebo jsme se rýpali oba.
Nebo jsme nedělali vůbec nic.
Nebo jsme plánovali, co budeme dělat, až nebudeme dělat nic.
Bylo nám dobře.
A někde vzadu přesto běžela otázka:
Proč nejsme jako ostatní?
Proč nemáme potřebu někam jít?
Proč se netěšíme na oslavu?
Proč když nám někdo v sobotu odpoledne napíše, jestli se večer nechceme stavit, necítíme radost, ale lehké zděšení?
A pak přišel květen.
Moji příbuzní ohlásili na srpen velkolepou rodinnou akci.
Neměla vlastně žádný úplně zřejmý důvod.
Nikdo neměl kulatiny.
Nikdo se neženil.
Nikdo se nerozváděl.
Nikdo neumřel.
Prostě se měla sejít rodina.
Což je, jak jsem pochopil, samo o sobě dostatečný důvod.
Zapsal jsem si to do kalendáře.
Já si totiž do kalendáře zapisuju všechno.
Co není zapsané, neexistuje.
A od té chvíle existovala rodinná akce v srpnu.
Květen.
Červen.
Červenec.
Srpen se začal blížit.
A my jsme začali dělat něco, co by možná stálo za samostatnou psychologickou studii.
Upřeně jsme sledovali zprávy, jestli se akce náhodou nezruší.
Nezrušila.
Nikdo neonemocněl.
Nikomu do toho nic nevlezlo.
Organizátor byl podezřele odhodlaný.
Termín platil.
No nic.
Asi to kousneme.
Jako vždy.
Zase.
A pak jsme jednoho dne našli dovolenou.
Skvělá nabídka.
Super místo.
Super peníze.
A termín?
Hádejte.
Přesně tehdy.
Najednou jsme stáli před těžkým životním rozhodnutím.
Na jedné straně rodina, vztahy, společenské závazky a všechno to, co by měl zralý a psychicky integrovaný člověk pravděpodobně zvládnout.
Na druhé straně dovolená.
Objednali jsme dovolenou.
A myslím, že právě někde tady začalo být obtížné dál předstírat, že řešíme nějaký složitý psychologický problém.
My jsme tam prostě zoufale nechtěli.
A když se objevila cesta ven, vzali jsme ji.
S překvapivou lehkostí.
A možná ještě s trochou radosti.
Po několika letech nám začalo docházet něco poněkud trapného.
Možná nás netrápí to, že nechceme mezi lidi.
Možná nás trápí to, že si myslíme, že bychom mezi ně chtít měli.
To je podstatný rozdíl.
Najednou nebylo co léčit.
Byli jsme dva lidé sedící na vlastní zahradě, kterým bylo dobře.
A čtyři roky jsme hledali problém.
Protože někde existovala představa, že správný život vypadá jinak.
Že člověk má mít společenský život.
Má chodit na návštěvy.
Má slavit narozeniny.
Má mít radost, když někdo přijde.
A když to tak nemá, měl by zjistit proč.
A tak jsme se v tom začali motat.
Čím víc jsme to řešili, tím víc nás to řešilo.
Ono nás to řešilo jak blázen.
Byli jsme v tom zatažení jako v bludišti a hledali cestu ven z něčeho, do čeho možná vůbec nebylo potřeba vstupovat.
Čtyři roky jsme se snažili pochopit, proč jsme takoví.
Místo abychom si položili mnohem jednodušší otázku:
A co když prostě takoví jsme?
Tady mi Jung začíná být zase sympatický.
Protože individuace není návod, jak se stát lépe přizpůsobeným člověkem.
Možná je to někdy právě naopak.
Postupné zjišťování, že část toho, co se na sobě celý život snažíme opravit, vůbec nepotřebuje opravit.
Je to také nepříjemná otázka:
Co když opravdu nejsem takový, jaký bych podle okolí měl být?
A ještě nepříjemnější:
Co když je to v pořádku?
Člověk totiž může strávit půl života tím, že opravuje vlastnosti, které nejsou poruchou.
Jen nejsou společensky příliš praktické.
Možná tedy nejsme asociální.
Možná jsme prostě dva lidé, kteří mají po týdnu stráveném nasloucháním druhým lidem dost lidí.
A když máme v sobotu na výběr mezi společenskou akcí a tím, že budeme doma sázet strom, strom má poměrně velkou šanci vyhrát.
Ne proto, že bychom před světem utíkali.
Možná právě proto, že už před ním utíkat nemusíme.
Po čtyřech letech jsme tedy přišli na převratný terapeutický objev:
Když je člověku dobře doma na zahradě, může zůstat doma na zahradě.
Nemusí nejdřív zjistit proč.
Možná cílem není vytvořit správnějšího člověka.
Možná jde o to přestat utíkat před tím, kdo tam celou dobu je.